Radkův pracovní i volejbalový život patří severní Moravě. Jedinou výjimkou byla slovenská extraligová Stará Ľubovňa v loňské sezoně. Ale byly to jen víkendové výlety. Radek v pátek rychle dokončil svou zámečnickou práci a fičel tři sta kilometrů na východ Slovenska pod Ľubovnianský hrad. Tam ještě stihnul páteční trénink a v sobotu hurá na zápas.
Naštěstí hodně extraligových slovenských týmů je z východního Slovenska. Z Bratislavy žádný. A také tam hraje Prievidza, odkud je jeho partnerka. S tou se potkal při volejbale, ne však na Slovensku, nýbrž v Ostravě na beachovém turnaji v areálu na Varenské.
A jak se dostal do slovenské extraligy? Na otevřeném antukovém turnaji v Mošovcích, který je mezi ostravskými volejbalisty všech kategorií hodně oblíbený, hrál ve složeném česko-slovenském týmu. „Roman Nemeth mě tehdy stáhnul do Ľubovně. Hráli jsme sice často na chvostu tabulky, ale byl jsem rád, že hraju v základu na „účku“ a také že přitom stíhám svou práci v Ostravě,“ vzpomíná Radek.
V Ostravě už devět roků pracuje v jednom podniku, kde vyrábějí průmyslové podlahové rošty. U zámečnické práce by chtěl zůstat, i když sní o tom, že by jednou dělal ve své vlastní malé firmě.
Zámečníkem se vyučil ve Vítkovicích, volejbalistou se postupně „vyučil“ ve VOKD, v tehdejším VK Vítkovice a Polance. Zámečníci byli v rodině tradicí, sport však nikoliv. Přesto Radek ve škole v Porubě začal s volejbalem. A protože byl v žácích, jak sám říká, malý špunt, musel nahrávat. To ho nebavilo. Volejbal se mu stal zábavou, až když začal růst. Vyrostl až na blokaře a tehdejší jejich parta v Polance také vyrostla, během tří let z kraje až do juniorské extraligy. To už se postupně posunul na smečaře.
Volejbalovému klubu v Ostravě se pravidelně nabízel, už když hrál extraligu v Havířově. Dostat se zde, byl jeho sen. „Když to letos vyšlo, byl jsem šťastný,“ pochvaluje si Radek Šoltys. „Šel jsem tu s vědomím, že budu v zápasech jen zaskakovat. Teď už záleží jen na mně, jak zabojuju a kam se posunu.“
