Jan Václavík: Volejbal si teď víc tahám domů

Napsali o nás

V české extralize volejbalistů získával jako nejmladší trenér v této sezoně zkušenosti, přesto třiatřicetiletý Jan Václavík při své premiéře s VK Ostrava obhájil sedmé místo.

Nelitujete, že jste hráčskou kariéru vyměnil za dráhu trenéra?
To určitě ne. Musím říct, že mě to bavilo. O nějakém hraní jsem vůbec nepřemýšlel, navíc máme dobrého libera (Polák Damien Sobczak – pozn. red.), takže to ani nepřipadalo v úvahu. Nemám za sebou několik let praxe a na každý trénink se musím připravit pořádně, protože jinak by mě kluci hned prokoukli, takže na nic takového nebyl prostor.

Nevadilo vám ani, že jste zápasy prožíval jen za postranní čárou?
Nemyslím si, že trenér přijde na zápas, rozhodčí pískne a pak už vlastně „děj se vůle Páně“. Tak to není. Do hry trenér může docela dost zasáhnout. Dává pokyny, bere time-outy, určuje, jakým směrem by se hra měla ubírat.

Překvapilo vás něco?
Těžko srovnávat, protože nemám za sebou předešlé sezony. Asi nejvíc mě překvapilo, jak je to časově náročné, to jsem úplně nečekal. A také to, že si volejbal teď víc tahám domů.

Měl jste během posledního roku hodně bezesných nocí?
Měl. (zasměje se) Nebo naopak noci se sny, které nebyly vždycky úplně příjemné. V tomhle je to taky rozdíl.

Ostravské družstvo jste dobře znal. Byla to výhoda?
To nedokážu říct, ani jsem nad tím takhle nepřemýšlel. S většinou kluků jsem hrával, přišli vlastně jen dva noví. Myslím si, že to má nějaká svá „pro“ i „proti“. Asi bych si musel zkusit i tu druhou možnost, abych zjistil, co je pro trenéra schůdnější.

Bývalí spoluhráči to na vás nezkoušeli?
Samozřejmě že ta startovací čára byla trošičku posunutá. Loni jsem s nimi ještě hrával, a najednou přejít do nějakého formálního vztahu, kdy si budeme vykat, by bylo asi hodně umělé. Během sezony se to občas i někde projevilo, ale nebylo toho moc a myslím si, že jsme to zvládli dobře a se ctí.

Prozradíte, o jaké problémy se jednalo?
Když člověk s někým stráví sezonu v šatně a někdo je i věkově starší, má to vliv na to, jak se ti dva vnímají. Samozřejmě pak ve funkci trenéra musím na něčem lpět a občas zvýšit hlas. Nejsem tam od toho, abych jenom hladil a plácal po zádech, jak nám to jde. Kluci dělají sport a mají nějaké své ego, tak to jde někdy proti sobě a ne vždycky je příjemné poslouchat, že se trenérovi něco nelíbí.

Jako libero jste byl na palubovce bouřlivák a spoluhráče neustále hecoval. Jak to máte s emocemi teď?
Určitě jsem klidnější, ale někdy jsou emoce namístě. Občas se do toho člověk musí i nutit, je to fakt trošku herecký výkon a já o sobě vím, že úplně skvělý herec nejsem. Naopak jindy to ve vás vře, protože jste domluveni s kluky na něčem, a ono to nevyjde. Určitě ale nejsem typ trenéra, který by se snažil hráče před diváky ponížit.

Získal jste spoustu nových zkušeností. Která z nich byla nejdůležitější pro další práci?
Pokud se dívám zpětně na sezonu, tak musím na některých herních věcech lpět pečlivěji, aby byly dodržovány ještě víc. Doufám, že jsem se posunul, ale snažím se navštěvovat i semináře, a když se dívám na voliš, tak nekoukám jen na hráče, ale teď i na trenéry. Poslouchám, co říkají v time-outech, a snažím se to pořád vstřebávat, jak to jen jde.

Znamená to, že ve své druhé trenérské sezoně přitvrdíte?
Asi taky, ale nemyslím si, že to vždycky je jenom o tom, jestli budu dostatečně tvrdý. Spíš chci najít cestu co nejefektivnější pro tým a na maximum využít jeho nejsilnější stránku. S každým hráčem musíte jednat jinak. Na někoho můžete být trošičku přísnější, jiného musíte nechat být, aby si to sám přebral. Během sezony hledáte cestu, jak s každým vycházet.

V extralize jste obhájili 7. místo. Považujete ho za úspěch?
Mrzí mě, že jsem z kluků nedokázal dřív dostat to, jak jsme hráli v závěru základní části a v play-off. Sice jsme splnili to, co nám klub dal jako úkol, což byl postup do play᠆-off, ale málokdo se spokojí s tím, že splní jenom zadání. Člověk trošku kouká i dál.

Víte, proč byly výkony na začátku a konci sezony rozdílné?
To, co nás oddělilo herně i výsledkově od prvních dvou třetin soutěže, bylo asi větší nasazení, bojovnost, touha zvítězit a lepší projev týmu.

Pěknou tečkou asi byla rekordní divácká návštěva na posledním domácím čtvrtfinále play-off s Libercem.
Fanoušci chodili ve slušném počtu celou sezonu. Play-off, kdy po dlouhé době bylo úplně vyprodáno a lidé si neměli kam sednout, to celé završilo. Musím říct, že tohle mě zahřálo hodně, byl to jeden ze silnějších momentů sezony. S Libercem jsme sice prohráli 1:3 na zápasy, ale určitě jsme nedali svou kůži zadarmo. Mrzí mě, že jsme ho nepřitlačili ještě o jeden zápas dál, kde by musel hrát o žití a nežití, protože by byl rozhodující.
Zdroj: https://moravskoslezsky.denik.cz/ostatni_region/jan-vaclavik-volejbal-si-ted-vic-taham-domu-20180822.html