Jan Václavík: O volejbale se mi zdá, ale v noci se nebudím

Napsali o nás

Ještě v březnu pod vysokou sítí nastupoval jako libero, v létě dvaatřicetilý Jan Václavík začal novou kariéru. Z pozice hrajícího asistenta se přesunul na post hlavního trenéra volejbalistů VK Ostrava.

„Je to těžší, než jsem čekal, ještě pořád nějaké cesty hledám a učím se,“ přiznal nejmladší kouč v české extralize. Po pěti kolech je jeho tým v tabulce pátý, na kontě má tři vítězství (Benátky nad Jizerou 3:0, Odolena Voda 3:1, Ústí nad Labem 3:1) a dvě porážky (Zlín 1:3, České Budějovice 0:3).

Probíhá sezona podle vašich představ, nebo mohlo být něco jinak?

Start s Benátkami byl skvělý, a kdybychom zvládli zápas ve Zlíně, kde jsme k tomu měli i nakročeno, určitě by se nám dýchalo lépe. S Budějkami to je vždycky těžké, ale i proti nim jsme měli nějaké šance. Kdybychom jich pár využili, tak to měly u nás daleko obtížnější. Další dva důležité zápasy jsme ale zvládli.

Co hráčům po nevydařeném utkání říkáte?

Ve Zlíně jsme chtěli fakt hodně vyhrát a bylo to na nás vidět, ale nepřidal se k tomu volejbal. Kdyby tam nebylo tolik laciných chyb a o trošku víc volejbalu, tak si myslím, že jsme odjeli domů s vítězstvím. Kluky jsem nemusel pucovat za nasazení nebo přístup k zápasu. To bylo dobré, chyběl jen ten voliš.

Přehráváte si některé momenty takového zápasu zpětně v hlavě?

Jasně, zvlášť když vidíte, že někdy stačí jen málo. Mrzí to, ale je to pořád ještě začátek sezony i můj. Učím se toho hromadu a každý zápas mi dává hrozně moc. Je tam spousta věcí, na které přicházím posléze nebo se i s někým poradím. Zatím je to pro mě velký příliv informací.

Prozradíte, s kým se radíte?

Určitě s Tomem (manažer klubu a asistent Tomáš Zedník – pozn. red.). Na zápase ve Zlíně byla i má rodina – táta dlouho vedl Zbrojovku Brno, byl i asistent u reprezentace, a máma také žije volejbalem celý život, takže i s nimi. A samozřejmě se pobavíme i s kluky, těch informací je hodně.

Nemůžu působit dojmem, že jsem snědl všechnu moudrost světa, když je to můj první rok. V tomhle si myslím, že pokorný jsem. Teď se z toho ještě poučit a přenést to na hřiště.

I když jste hráčskou kariéru ukončil kvůli zdravotním problémům, neláká vás to zpátky na palubovku?

Hraní mi vůbec nechybí, protože hlavu mám plnou volejbalu a toho, co se děje teď. A že bych si doma nějak stýskal nad tím, že nehraji? Tak to vůbec ne, to na mysli nemám.

V noci spíte klidně?

O volejbale se mi zdá, ale nebudím se. Zabírá teď hod᠆ně mého času i myšlení. Neberu, že první sezona je taková oťukávací a nezáleží na ní. Chtěl bych, aby byla dobrá a mohl bych být na ni hrdý. Proto o tom asi přemýšlím víc než někdo, kdo už je v tom trošku zajetý.

Pomáhá vám, že se během utkání můžete pohybovat u hřiště?

Nevím, jestli se fyzicky cítím líp, když tam můžu chodit, spíš se to taky učím. Přešlapuji čáru, už mi rozhodčí říkal, že se mám držet víc zpátky, a hledám nějaké zákonitosti a pravidla, která bych neměl překračovat. (směje se)

Autor: Marie Rodovská